Čelenka je starobylá součást oděvu, je také součástí kroje mnoha indiánských kmenů.

Popularita čelenek vzrostla v době 50. a 60. let 20. století za stylu retro. Nyní se ovšem navrátily mezi hlavní módní doplňky a jsou velmi oblíbené. Existuje mnoho druhů čelenek, látkové, šátkové, plastové nebo ručně vyšívané.

Diadém (řečtina, Dyadém) je ozdoba hlavy, čelenka. Mantila může být také chápána jako řasený druh diadému. V pravěku ho vytvářeli z opracovaných kostěných destiček nebo zubů. Od eneolitu používali měděný i zlacený plechový pásek zdobený perličkovým vybíjením nebo rytím. Později kombinovali pásek s drahokamy nebo perlami. Diadém mohl být těž hedvábnou nebo vlněnou páskou vázanou kolem hlavy, která symbolizovala vítězství – Diadúmenos. Také ve starověkém Egyptě byl vytvořen z pruhu hedvábné látky jako odznak královské moci. Podle mýtu Hor nebo Re vsadil posvátnou vztyčenou kobru na diadém a od té doby se stala nedílnou součástí pokrývky hlavy panovníka. Bývala barvená purpurem jako symbol královské moci (součást tiary perských panovníků převzatá Alexandrem a diadochy) nebo bílá. Nejznámější je právě modrý, bíle protkaný diadém, kterým perští králové ovíjeli svůj turban. Později se objevuje i zdobená páska, užívána od Diocletiana římskými císaři.

Mantila je krajkový přehoz přes hlavu a prsa. Původně šlo o součást španělského kroje, ale je používán např. i anastenariky v Řecku.  Na konci 16. století se začínají objevovat první lehké krajkované mantily ve Španělsku, dokonce i na obrazech Velázqueze. Královna Izabela II. Španělská (1833-1868) dala podnět k nošení mantil i ve vyšších společenských vrstvách. Jinde v Evropě 19. století (období romantismu) se v zimě šily šaty z vlněných látek, upnuté až ke krku, přes ně se pak oblékaly široké mantily. Jejich okraje byly zdobeny výšivkami a v zimě pak kožešinou. Po smrti královny Isabel v r. 1868 se mantily ve Španělsku přestaly téměř nosit a kolem r. 1900 byly k vidění pouze při významnějších událostech, jako byly býčí zápasy, svatby a katolické svátky.

Naprostá většina punčochových přízí se dnes vyrábí z polyamidových vláken (obchodní označení. Nylon, Perlon, Silon a asi deset dalších) často s příměsí elastických vláken (Lycra, Spandex a pod., u zdravotních punčoch až 25-30 %).

První nylonky přišly na trh v USA koncem 30. let minulého století. Do té doby se vyráběly luxusnější punčochy z hedvábí a punčochy v levnějším povedení z bavlny.

Pro jemnost použité příze se používá označení denier (den). Denier (DEN) vyjadřuje sílu použitého vlákna. Čím je číslo vyšší, tím silnější (méně průhledný) je výrobek. Fyzikálně je Denier definován jako váha devíti kilometrů příze v gramech. Dámské punčochy se obvykle vyrábějí v jemnostech 20, 15 až 10 den.

Výroba na okrouhlých punčochových automatech

Automaty se dnes používají k výrobě punčoch a punčochových kalhot téměř výhradně. Jsou to jednoválcové zátažné pletací stroje s přídavným kyvadlovým zařízením na zkracování řádků pleteniny (paty, špičky a pevné kraje punčochy).

Stroje na jemné punčochy mají pracovní půměr 95-102 mm a jemnost 34 E (34 jehel na 1 anglický palec, t.j. cca 13,5/cm). Úplet hadicového tvaru má buďto zesílenou patu (přidáním a vynecháním stehu) nebo patu zalepenou tlakem a teplem. Nohavice punčocháčů se spolu sešívají pomocí klínku a kalhotová část (sed) je různým způsobem zesílena (tvar „Panty“, „Bikini“ a pod.) Když móda požaduje punčochy se švem, imitují se švy výšivkami. Materál na punčochy může být obarven ve vlákenné hmotě nebo se barví hotové úplety v barvicích aparátech.

První rukavice byly známy už ve starověku např. v Persii, starověkém Řecku, starověkém Římě a u severských národů. První rukavice měly oddělen jen palec a ostatní prsty byly chráněny společně; později změnily tvar a poskytovaly každému prstu samostatnou ochranu, čím se podstatně zvýšila citlivost ruky a nebyl omezován pohyb prstů. Ve středověku se rukavice staly nenahraditelnou součástí rytířského oděvu (zde sloužily jako čestný odznak nebo i symbol povýšení), byly také odznakem církevních (prelát) a světských hodnostářů (kníže), ale i vlády (král) a práva (propůjčeného tržního nebo mincovního práva). Jako součást šlechtického šatníku se staly předmětem bohatého zdobení, které nakonec vedlo až k tomu, že církev vystoupila proti přepychu této části oděvu. jejich význam a obliba se však ani po tomto zásahu nijak nezmenšila, a zůstaly součástí běžného odívání (hlavně u vyšších vrstev) až do 20. století. V druhé polovině 20. století však ztratily svoji dekorativní funkci a v současnosti se až na pár výjimek využívají zejména jako ochranný prostředek proti nepřízní počasí, jako pracovní rukavice nebo součást sportovního oblečení a vybavení. U nás jsou rukavičkářstvím známá města jako Abertamy, Dobříš apod. Rukavice se vyrábějí z usní z koziny, skopovice (jehněčí) nebo z divočiny.

U žen se objevily v šatníku okolo 13. století, kdy ženy začaly nosit dlouhé rukavice z plátna, které sahaly až k loktům. Skutečně ozdobnou částí šatníku se staly až za vlády anglické královny Alžběty I., kdy byly zdobeny bohatou výšivkou. V 16. století se staly nejoblíbenějšími tzv. španělské rukavice, které byly vypracovány z kůzlečiny nebo teletiny až doběla. Velký rozmach zaznamenaly v 17. století, později se jejich tvar, délka, materiál i zdobení často měnilo až do počátku 20. století, kdy se téměř vytratily z dekorativních doplňků dámských šatníků.

Historie moderních kravat začíná v roce 1635, kdy do Paříže dorazili chorvatští vojáci podpořit krále Ludvíka XIII. Jejich tradiční oblečení zahrnovalo i barevný šátek, který měli uvázaný kolem krku. Šátky byly vyrobeny z různého materiálu. Kravaty se staly brzy součástí uniformy francouzské armády. Postupně ze slova „la Croate“ (Chorvat) vyvinulo slovo „la cravatte“, které se používá dodnes.

Přestože lze teoreticky vytvořit až 85 variant uvázání kravaty, nejběžnějšími jsou čtyři typy:

• Windsorský uzel
  • velký symetrický široký uzel
  • hodí se na slavnostní příležitosti
  • ke košili se širokým límcem
  • připisuje se britskému králi Edwardovi VIII.
• Uzel Manhattan
  • menší asymetrický uzel
  • jednoduchý na uvázání
  • ke košili s úzkým až středním límcem
• Uzel poloviční Windsor
  • menší symetrický trojúhelníkový uzel
  • skromnější varianta Windsoru
  • ke košili se středně širokým límcem
• Uzel Pratt (Shelby uzel) – poprvé se objevil v roce 1989
• Uzel Long (Four in Hand)

Oblečení podobné pyžamům bylo v Indii typickým oblečením pro celodenní nošení. Odtud ho také převzali britští kolonizátoři během jejich přítomnosti v 18. a 19. století. Větší rozšíření pyžam ve světě začalo až na počátku 20. století, a to nejdříve pánskými a chlapeckými pyžamy. Do té doby byly jediným druhem nočního oblečení noční košile.

Pyžama lze podle vzhledu rozdělit do těchto základních kategorií:

• tričkové – horní díl bez límce, přetahuje se přes hlavu. Rukávy dlouhé i krátké, nohavice krátké i dlouhé,
• klasické – kabátek košilového střihu s límcem a zapínáním na knoflíky po celé délce, rukávy dlouhé, kalhoty s dlouhými nohavicemi,
• ostatní – kombinace různých triček či košilek a spodního prádla, které původně nebyly určeny ke spaní.

V poslední době se stírá rozdíl mezi tričkovým druhem pyžama a domácím oblečením.

Historie

Kabelka byla užívána lidmi od okamžiku, kdy měli potřebu přenášet různé cennosti. Termín kabelka neexistoval do poloviny devatenactého století, starověké vaky a brašny z látky nebo kůže se běžně užívali k úschově cenností a peněz. První dochované zobrazení předmětu velice podobnému kabelce je ze starověkého Egypta.

Rozvoj vaků podobných kabelkám je zaznamenán ve 14. a 15. století. Tehdy ještě nebyly na oblecích kapsy, tak jak je známe dnes tak se na opasek, který byl nejdůležitější součástí oděvu, věšely různě zdobené vaky, ve kterých zvláště ženy nosily voňavé předměty.

S příchodem širokých sukní s kapsami role těchto vaků ustupuje a vrací se až po francouzské revoluci, kdy se široké sukně staly méně populární a naopak se upřednostňovali velmi subtilní modely. Toto úzké oblečení nemělo žádné místo pro kapsy a proto se objevuje role kabelky jako zavazadla na úschovu věcí ale i jako modního doplňku. Z tohoto období jsou zachovány i první důmyslné zavírací mechanismy.

S technologickou revolucí a příchodem železnice v 19. století zažívají zavazadla všeobecně a tedy i kabelky opravdovou revoluci. Výrobci zavazadel se začali zaměřovat na jiná zavazadla, která nebyla určená pro cestování na koňích a v kočárech. V těchto letech byl poprvé použit výraz kabelka (handbag), tak jak ho známe dnes.

Známé obuvnické firmy specializující se na sportovní obuv jsou Adidas, Nike, Puma atd.

Nejstarší dochované boty jsou staré 10 tisíc let. Američtí vědci z Washingtonské univerzity v St. Louis se ale domnívají, že člověk nechodil bos už před 40 tisíci lety. Žádné obutí z té doby se nezachovalo, ale důkazem jsou podle vědců kosterní ostatky tehdejších lidí. Nošení obuvi, ať už jakéhokoliv tvaru se projeví na kostech chodidla, které reagují na mechanický tlak.Profesor Erik Trinkaus na teorii o prvních botách přišel náhodou, když si totiž všiml, že palce na lidské noze se před desítkami tisíc let začaly nápadně rychle zmenšovat. První lidé měli velké silné kosti palců na nohou, to proto aby mohli nést těžké věci, lézt po stromě a také proto, že víc chodili. Větší byly i ostatní kosti na nohách a to platilo jak pro neandrtálce, tak pro prvního moderního člověka. Při procesu rychlé změny prstů na nohách však zůstávaly silné kosti, což znamená, že byl odstraněn tlak na chodidla, nikoliv však na nohu a jediné možné vysvětlení byly boty, vysvětluje profesor Erik Trinkaus. Boty tak před čtyřmi desítkami tisíc let změnily způsob lidské chůze a rozložení jeho váhy při chůzi.

Trička jsou běžně vyráběna z bavlněných nebo polyesterových vláken nebo jejich kombinace. Bývají také zdobena textem či obrázky, které se na triko aplikují různými technologiemi – od potisku po nášivky či ruční malbu. Specifický výsledek lze získat tzv. batikováním.

V některých muslimských zemích není ženám dovoleno nosit tričko na veřejnosti.

Velikosti pro dospělé

• XS
• S
• M
• L
• XL
• XXL
• XXXL

Nežehlicí košile je košile vyrobená ze speciální látky, kterou není potřeba po vyprání a usušení nutné žehlit, a přesto oděv nevypadá pomačkaně. Snížení mačkavosti bývá dosaženo nejen speciální povrchovou úpravou materiálu, ale také vložením pevných pásek do problematických švů, díky kterým zůstávají košile po vyprání a usušení téměř rovné a hladké. Další fáze, při které se nežehlícím košilím „kóduje do paměti“ nemačkavost a schopnost materiálu vrátit se po vyprání a usušení do původního tvaru, je úprava ve speciální peci. Posledním článkem pro zdokonalení kvality je aplikace změkčujících komponentů do materiálu.

Další typy košil a horních částí oděvů jsou

• tričko nebo triko – košile, která nemá límec, nebo knoflíky, obvykle s krátkými rukávy
• polo košile – zavírání do V s límcem, zavírání na knoflíky nebo zip, krátké nebo dlouhé rukávy.
• tunika – jednoduchá košile, složená pouze z předního a zadního dílu
• blůza – dámská košile, termín je požíván také pro označení vojenské košile
• noční košile – velmi dlouhá a široká, používá se na spaní

Oděv lidem slouží především jako:

• ochrana těla před klimatickými vlivy
• ochrana těla před jinými mechanickými a tepelnými vlivy
• zakrytí nahoty
• okrasa (móda)
• hygienický doplněk

Pracovní oděv je významná pracovní pomůcka v mnoha oborech lidské činnosti. Existují profese, které pracovní oděv nepoužívají vůbec (nebo jen velice zřídka) – kupříkladu úředníci, manažeři, programátoři, spisovatelé, překladatelé a tlumočníci, redaktoři, hudebníci, většina učitelů na základních školách apod. Speciálním případem pracovního oděvu pro ty nejnáročnější profese a činnosti je ochranný oděv.

Ochranný oděv spadá do oblasti ochranných prostředků v civilní sféře a OPZHN (ochrana proti zbraním hromadného ničení), PIO (prostředky individuální ochrany) v oblasti armádní. Slouží k částečné nebo úplné ochraně těla před nebezpečnými toxickými, radiačními nebo biologickými látkami.

Dělení ochranných obleků je v dnešní době závislé na aspektu, dle kterého rozdělení provádíme. Podle druhu poskytované ochrany můžeme tedy dělit obleky na nehermetizované, filtrační, izolační a pak izolační hermeticky uzavřené s vlastní zásobou vzduchu. Vzhledem k ochraně proti látkám pak na protiradiační, protichemické a proti nebo antibakteriologické (přičemž poslední dva bývají totožné). Toto dělení odpovídá armádním standardům obleků jednotek NATO. V civilním sféře se může vyskytovat další členění a rozdílná označení (lvl A, B, C, D; lvl low, medium, hight atd.)