Únor 14th, 2011 by admin

Čelenka je součást oděvu či módní doplněk, který se nosí na čele či kolem hlavy a často má zaúkol zachytit vlasy, aby nepadaly do očí. Také může sloužit jako ozdoba nebo pomůcka pro přichycení jiných předmětů na lidskou hlavu. Může mít podobu buď pásu z pružné látky, který obtáčí celou hlavu nebo se upevňuje svázáním tkanic na svých koncích, anebo podkovy z pevné pružné hmoty, většinou z plastu, která svírá hlavu a je vzadu otevřená.

Čelenka je starobylá součást oděvu, je také součástí kroje mnoha indiánských kmenů.

Popularita čelenek vzrostla v době 50. a 60. let 20. století za stylu retro. Nyní se ovšem navrátily mezi hlavní módní doplňky a jsou velmi oblíbené. Existuje mnoho druhů čelenek, látkové, šátkové, plastové nebo ručně vyšívané.

Diadém (řečtina, Dyadém) je ozdoba hlavy, čelenka. Mantila může být také chápána jako řasený druh diadému. V pravěku ho vytvářeli z opracovaných kostěných destiček nebo zubů. Od eneolitu používali měděný i zlacený plechový pásek zdobený perličkovým vybíjením nebo rytím. Později kombinovali pásek s drahokamy nebo perlami. Diadém mohl být těž hedvábnou nebo vlněnou páskou vázanou kolem hlavy, která symbolizovala vítězství – Diadúmenos. Také ve starověkém Egyptě byl vytvořen z pruhu hedvábné látky jako odznak královské moci. Podle mýtu Hor nebo Re vsadil posvátnou vztyčenou kobru na diadém a od té doby se stala nedílnou součástí pokrývky hlavy panovníka. Bývala barvená purpurem jako symbol královské moci (součást tiary perských panovníků převzatá Alexandrem a diadochy) nebo bílá. Nejznámější je právě modrý, bíle protkaný diadém, kterým perští králové ovíjeli svůj turban. Později se objevuje i zdobená páska, užívána od Diocletiana římskými císaři.

Mantila je krajkový přehoz přes hlavu a prsa. Původně šlo o součást španělského kroje, ale je používán např. i anastenariky v Řecku.  Na konci 16. století se začínají objevovat první lehké krajkované mantily ve Španělsku, dokonce i na obrazech Velázqueze. Královna Izabela II. Španělská (1833-1868) dala podnět k nošení mantil i ve vyšších společenských vrstvách. Jinde v Evropě 19. století (období romantismu) se v zimě šily šaty z vlněných látek, upnuté až ke krku, přes ně se pak oblékaly široké mantily. Jejich okraje byly zdobeny výšivkami a v zimě pak kožešinou. Po smrti královny Isabel v r. 1868 se mantily ve Španělsku přestaly téměř nosit a kolem r. 1900 byly k vidění pouze při významnějších událostech, jako byly býčí zápasy, svatby a katolické svátky.

Únor 9th, 2011 by admin

Punčochy jsou doplněk dámského oděvu, který se nosí na nohou.

Naprostá většina punčochových přízí se dnes vyrábí z polyamidových vláken (obchodní označení. Nylon, Perlon, Silon a asi deset dalších) často s příměsí elastických vláken (Lycra, Spandex a pod., u zdravotních punčoch až 25-30 %).

První nylonky přišly na trh v USA koncem 30. let minulého století. Do té doby se vyráběly luxusnější punčochy z hedvábí a punčochy v levnějším povedení z bavlny.

Pro jemnost použité příze se používá označení denier (den). Denier (DEN) vyjadřuje sílu použitého vlákna. Čím je číslo vyšší, tím silnější (méně průhledný) je výrobek. Fyzikálně je Denier definován jako váha devíti kilometrů příze v gramech. Dámské punčochy se obvykle vyrábějí v jemnostech 20, 15 až 10 den.

Výroba na okrouhlých punčochových automatech

Automaty se dnes používají k výrobě punčoch a punčochových kalhot téměř výhradně. Jsou to jednoválcové zátažné pletací stroje s přídavným kyvadlovým zařízením na zkracování řádků pleteniny (paty, špičky a pevné kraje punčochy).

Stroje na jemné punčochy mají pracovní půměr 95-102 mm a jemnost 34 E (34 jehel na 1 anglický palec, t.j. cca 13,5/cm). Úplet hadicového tvaru má buďto zesílenou patu (přidáním a vynecháním stehu) nebo patu zalepenou tlakem a teplem. Nohavice punčocháčů se spolu sešívají pomocí klínku a kalhotová část (sed) je různým způsobem zesílena (tvar „Panty“, „Bikini“ a pod.) Když móda požaduje punčochy se švem, imitují se švy výšivkami. Materál na punčochy může být obarven ve vlákenné hmotě nebo se barví hotové úplety v barvicích aparátech.

Únor 7th, 2011 by admin

Rukavice jsou ochranný oděv lidské ruky, který je vyroben z různých materiálů (kůže, kožešina, hedvábí, bavlna, len, vlna, koženka apod.), který měl, mimo jiné, také významný symbolický význam a zejména v minulosti býval dekorativní součástí šatníku.

První rukavice byly známy už ve starověku např. v Persii, starověkém Řecku, starověkém Římě a u severských národů. První rukavice měly oddělen jen palec a ostatní prsty byly chráněny společně; později změnily tvar a poskytovaly každému prstu samostatnou ochranu, čím se podstatně zvýšila citlivost ruky a nebyl omezován pohyb prstů. Ve středověku se rukavice staly nenahraditelnou součástí rytířského oděvu (zde sloužily jako čestný odznak nebo i symbol povýšení), byly také odznakem církevních (prelát) a světských hodnostářů (kníže), ale i vlády (král) a práva (propůjčeného tržního nebo mincovního práva). Jako součást šlechtického šatníku se staly předmětem bohatého zdobení, které nakonec vedlo až k tomu, že církev vystoupila proti přepychu této části oděvu. jejich význam a obliba se však ani po tomto zásahu nijak nezmenšila, a zůstaly součástí běžného odívání (hlavně u vyšších vrstev) až do 20. století. V druhé polovině 20. století však ztratily svoji dekorativní funkci a v současnosti se až na pár výjimek využívají zejména jako ochranný prostředek proti nepřízní počasí, jako pracovní rukavice nebo součást sportovního oblečení a vybavení. U nás jsou rukavičkářstvím známá města jako Abertamy, Dobříš apod. Rukavice se vyrábějí z usní z koziny, skopovice (jehněčí) nebo z divočiny.

U žen se objevily v šatníku okolo 13. století, kdy ženy začaly nosit dlouhé rukavice z plátna, které sahaly až k loktům. Skutečně ozdobnou částí šatníku se staly až za vlády anglické královny Alžběty I., kdy byly zdobeny bohatou výšivkou. V 16. století se staly nejoblíbenějšími tzv. španělské rukavice, které byly vypracovány z kůzlečiny nebo teletiny až doběla. Velký rozmach zaznamenaly v 17. století, později se jejich tvar, délka, materiál i zdobení často měnilo až do počátku 20. století, kdy se téměř vytratily z dekorativních doplňků dámských šatníků.